Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Postal 2: Share The Pain - sdílená bolest

Postal 2: Share the PainNechť zvednou ruku ti, jimž něco říká jméno Lara Croft.“ Zvedne se les nebo spíše tropická džungle končetin silných i vychrtlých, bílých i tmavých. „A nyní ti, kteří znají Postala Dude.“ Džungle se náhle změní ve step, sem tam proříznutou jedním či dvěma zkrvavenými pahýly, z nichž několik třímá něco lesklého s kohoutkem, z čeho ale voda rozhodně nepoteče. Ačkoliv Postal, jak se hrdina stejnojmenné hry jmenuje, není žádnou virtuální celebritou, své místo v některém z žebříčků popularity by si bezesporu zasloužil. Ovšem ne jako Lara v řebříčku slávy po boku Billa Gatese nebo Johna Carmacka, nýbrž v seznamu nejhledanějších zločinců někde v místech mezi Husajnem a Bin Ládinem. K umístění by mu jistě dopomohla zvrhle brutální akce, již nám minulý rok nabídli úchylní autoři z Running With Scissors, kteří se nyní snaží datadiskem Share the Pain obohatit moře krve ještě o pár čerstvých kapek (a své peněženky o pěknou spršku dolarů).

Share the Pain je tedy stand alone rozšířením, které nevyžaduje původní hru. To je ale zároveň jeho největší slabinou, poněvadž ti, kteří již původní hru vlastní, budou v případě zájmu nuceni platit znovu za část, která se jim už nějaký ten měsíc spokojeně válí v polici. Stojí ale Share the Pain za to? Přibližme si nejprve ty nejmarkantnější změny ve hře jednoho hráče. … Pochopili jste? Nic. Singleplayerovou část znovu tvoří vyobrazení Postal 2: Share the Painpěti Postalových všedních dnů, během kterých je nucen řešit řadu existenčních problémů typu koupení lahve pravého, nefalšovaného a zdravého mléka, vyčištění místní kaple od muslimské invaze nebo svlažení hrobu Postalova otce pravým, nefalšovaným a zdravým produktem vlastní látkové výměny. Jistě, jsou zde dvě nové, středně rozlehlé lokace, Tora Bora a Underhub, které poměrně dobře zapadají do původního celku, ovšem koncept pracovního týdne si přímo říkal o zpracování Postalova víkendu. Ten se bohužel nekoná a tak veškeré naděje padají k nejmarkantnějšímu rozšíření, multiplayeru.

Autorům se do hry podařilo poměrně dobře zakomponovat hru ve více lidech prostřednictvím rovnou čtyř módů, jež tvoří Deathmatch, týmový Deathmatch, Snatch a Grab. První dva jmenované archetypy jistě netřeba představovat, dodejme jen, že v týmové hře jsou strany vtipně rozděleny do několika charakteristických skupin. V kůži křesťanských kněží na jedné straně si tak zabojujeme proti špinavě bílým turbanům muslimů na straně druhé a i takový černooděnci v latexových oblečcích dostanou prostor k realizaci. Snatch je naproti tomu klasickou parafrází Capture the Flag, ve které byly vlajky Postal 2: Share the Paintransformovány v mnohem přitažlivější ženštiny a za daleko přiléhavější název by se tedy dalo považovat označení Capture the Babe. Posledním a nejinvenčnějším módem je Grab, jenž je založen na systému desíti pytlíků roztroušených po mapě. Postavě, která se zmocní kteréhokoliv pytle, se automaticky zvýší veškeré statistiky, což ze hry dělá z jistého úhlu pohledu jednostrannou vyvražďovačku. Vtip je v tom, že po smrti takto nadopovaného jedince se pytle automaticky vracejí na svá původní místa, takže lov může začít nanovo.

Co se týče map, je jich k dispozici 11 pro klasický a týmový Deathmatch, 3 jsou pak připraveny pro zbylé módy. Jejich design odpovídá až na výjimky mírně přepracovaným úrovním z původní hry a popravdě nedokáže překvapit ničím neobvyklým. Ani samotná hratelnost multiplayeru v mnohém neoslní, nicméně díky podpoře GameSpy Arcade případný zájemce téměř vždy nalezne několik zahraničních serverů. Jejich počet se ovšem pohybuje v řádu pouhých desítek, přičemž rychlé připojení je samozřejmostí, poněvadž citlivější hra na rychlost odezvy by se hledala jen stěží. Základním nedostatkem multiplayeru jsou především zbraně, se kterými se v hlavním příběhuPostal 2: Share the Pain daly na vesměs hořlavých NPC provádět vpravdě nevídané kousky, zde se ale projevuje jejich chabé zpracování a nerealistický účinek. Samozřejmě, na LAN párty mohou jatka kamarádů nasoukaných v latexovém negližé uprostřed krvavého masokombinátu představovat neskonalou zábavu (zvláště v kombinaci s vhodným pitným režimem :o), ovšem od regulérních online klání jsou zde jiné tituly.

Kromě přídavku ve formě multiplayeru s sebou Share the Pain přináší několik kosmetických změn, ze kterých vyzdvihněme zejména mnohem kratší nahrávací časy jednotlivých lokací. Realitou neukojené militaristy také potěší nová zbraň masového ničení (jak skutečně zní celý její název), nejedná se ovšem o orbitální kanón či snad stánek s hot dogy, nýbrž jen o vychytanější verzi raketometu. Share the Pain tak vyjma přehledného editoru do hry jednoho hráče bohužel nepřináší nic, co by se nedalo odbýt nevelkým patchem a stejně tak multiplayerová podpora zdaleka nedosahuje kvalit hodných vydání samostatného titulu. Jak jsme již naznačili, zvažovat koupi má cenu pouze pro Postalem dosud nedotčené, jelikož se stále jedná o svým způsobem přelomovou hru, která by neměla chybět ve sbírce žádného zapáleného milovníka neobvyklých akcí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář